Co je nového?

Hezkou neděli, přeji. ♥

Mimochodem, nevíte, proč mi z hlavní stránky zmizel minulý článek? :(

Rozhodla jsem se, že s dalším článkem nebudu čekat, až to tu poladím, to byste možná čekaly věčně. :D A teď se toho v mém životě děje spoustu, tak se o to s vámi alespoň částečně podělím. 

První novinkou, a pro mě hodně důležitou, je autoškola. Na začátku května, kdy po nouzovém stavu spustili autoškoly, jsem se rozhodla si konečně udělat řidičák. V mých 26 letech. Trošku jsem se styděla, že tam budu nejstarší a taky jsem se dost bála. Ale říkala jsem si, že už mě fakt nebaví jezdit do práce autobusem a pořád otravovat bráchy nebo kamarády, když jsem potřebovala někam odvézt. Teda ne, že bych to dělala nějak často.. Ale například ta situace, že se řeší, kdo vezme auto, když někam jedeme a mě prostě musí všichni hned vyloučit. Je to takový nepříjemný... Takže jsem si zařídila potřebné věci a v půlce května nastoupila. Musím vám říct, že jsem neskutečně šťastná, jakou autoškolu jsem si vybrala. Instruktor byl skvělý. (Není to tím, že byl docela pohledný? :D) Bála jsem se první jízdy, ale k mému překvapení jsem ji zvládla skvěle. Dokonce i pak říkal, že to vypadá, jako bych jezdila už rok, že jezdím hezky čistě. Ale to jsem samozřejmě jezdila mimo město. :D Ve městě to bylo trošku horší, ale i tam jsem to docela zvládala občas. Já mám totiž takový problém, že chci dělat všechno dokonale, bez chyb. A když se nějaká chyba objeví, jsem smutná. Ale musím říct, že jsem se na každou jízdu i hodinu teorie děsně těšila. Instruktor byl fajn, naprostý profík, trpělivý, přátelský... Když mi kamarádky i bráchové vyprávěli, jak to měli v autoškole oni, jsem si jista, že líp jsem si vybrat nemohla. 

16.7., přesně na den mých narozenin jsem měla poslední jízdu. Naplánovala jsem si to tak schválně, chtěla jsem mít hezký den. :D No a necelý týden po tom mě čekala zkouška. Dny před tím jsem byla dost nervózní, vlastně už i při posledních dvou jízdách, ale v den zkoušky mě to trochu opustilo. Řekla jsem si, že stres mi nepomůže, že musím být v klidu. Obvykle tyhle řeči nepomáhají, ale tentokrát docela zabraly. Testy jsem zvládla na 100%. Uff, to se mi ulevilo. Tady je opět ukázka toho, že prostě nesnesu dělat chyby. Pak jsme se rozdělovaly s holkama na jízdy, rozhodla jsem se jít jako první. Říkala jsem si, že mám od instruktora perfektně připravené auto a zároveň bude lepší, když to budu mít co nejdříve za sebou. Navíc jsme dostaly toho "horšího" komisaře, ale nějak zvlášť mě to nerozhodilo. Jízda až na pár drobností proběhla hladce a zkoušku jsem tedy splnila! Ale víte co? Já nebyla šťastná. Jako ano, ulevilo se mi, že jsem to zvládla, ale takový ten pocit štěstí, že je to za mnou, se nedostavil. Možná mi to ještě moc nedocházelo... že tohle už je konec, úspěšný konec. Možná jsem taky trochu v hlavě měla to, že ty chyby při jízdě byly a já to přeci chtěla projet bez chybičky. Nevím jak vy, ale já mám ráda, když věci dělám dobře a ostatní mě chválí. :D Trošku jsem se pak možná "probudila", když mi volal instruktor, protože po jízdě jsme spolu ani neměli možnost mluvit, protože hned šla na řadu další slečna. Gratuloval mi, ujišťoval mě, že to byla dobrá jízda a přál mi štěstí. Pak mi tedy došlo, že je opravdu konec. Na jednu stranu jsem byla ráda, že si budu moci dojít zažádat o řidičák, ale na druhou stranu mi bylo smutno, že to skončilo. Někam pravidelně chodíte, s někým se pravidelně vídáte, a najednou nic. Já vím, jsem hrozná cíťa. :D Ale byla jsem ráda, že jedna slečna z autoškoly to měla podobně. :D 

Každopádně... co dál se stalo, jsem nečekala. Zkouška byla ve středu a v pátek mi večer volalo nějaké číslo, nestihla jsem to zvednout a za chvíli mi přišla smska. Prý jsem na zkoušce přišla do kontaktu s nakaženou osobou koronavirem. To byl šok!! Volala jsem tam a paní z hygieny mi řekla, že musím mít 14ti denní karanténu a v úterý si zajít na testy. Já si na 99% myslím, že jsem v pořádku, ale narušilo mi to všechny plány. Včera jsem měla mít s kamarádkou krásný výlet, dnes jsem měla jet na projížďku na koních, večer pak ségry oslava narozenin u babičky, v pondělí žádost o řidičák.. A teď najednou si nemůžu dojít ani nakoupit.. Taky mě štve, že nemůžu do práce. Bohužel, jako OSVČ od státu na neschopenku nedostanu ani korunu... Ale jednu dvě pozitivní věci na tom vidím. Jak mi bylo smutno, že už o instruktorovi neuslyším, tak teď jsme zase v kontaktu. :D :D Sice jsme si napsali jen pár vět, ale je to takový zajímavý. Teď asi na autoškolu nezapomeneme ani jeden. :D On teď asi musí být docela nervózní, protože čeká na naše výsledky, protože on s nakaženou osobou v místnosti nebyl. Když my budeme čistý, tak on do karantény nemusí. Tak držte palce, ať to dopadne dobře. Nedokážu si představit, že bych musela kontaktovat všechny, se kterými jsem přišla od středy do pátka do styku... Ale je to hustý, furt mi tak nějak nedochází, že opravdu nemůžu ani s košem. Když byla celostátní karanténa, přece jen na procházku jsme mohli, teď nemůžu navštívit ani mamku. :D Ale zase mám aspoň čas uklízet, cvičit, číst a psát na blog. ♥ Musím to brát pozitivně. 

Jsou ještě další věci, o které bych se s vámi ráda podělila, ale koukám, že už tak je článek dost dlouhý. Obávám se, že si ho ani nikdo nepřečte. A když jo, možná řekne, že je nezajímavý. :D Tak končím, mějte se krásně. ♥